Brno potřebuje kontinuitu v plánování, říká architekt Lesné

Rovnou k Lesné – jak to celé vznikalo?

To byl takový produkt 60. let. Doby, kdy byl v celé společnosti určitý optimismus a snaha, aby všechno dopadlo co nejlíp. Čili celou Lesnou provázelo úsilí, nejen naše, ale i stavební výroby. Samozřejmě existoval plán postupu výstavby, to byl zvláštní projekt, kde bylo přesně napsané co teď, co potom, kdy, co, jak… A tento plán se u Lesné dodržel do poslední hodiny, což bylo poprvé a naposledy. Takže se stěhovali lidi, rostla tráva, všude byly chodníky, už tam byla školka – jelo to tak, jak to má být. To byla výhoda Lesné.

Zvláštní bylo, že neexistovala povinnost respektovat nějakou hustotu zastavění. To byl důležitý ukazatel. Lesná má teď hustotu asi 150 lidí na hektar, všechny pozdější sídliště už mají přes 400. Což je třetina využití území, což byla důležitá podmínka pro celou koncepci. Druhá podmínka byla, že tehdy začínala typizace všech veřejných budov – škol apod. My jsme tak měli možnost poprvé – a naposled – navrhnout všechny tyhle domy. Tak jak jsme si to vymysleli, tak se to i nakreslilo a postavilo. Čili tyto dvě okolnosti pomohly Lesné klíčovým způsobem. Potom už to prakticky nebylo možné.

Daná byla jediná věc – typy domů. Ale František Zounek (od roku 1955 vedoucí ateliéru ve Stavoprojektu, pozn. KAM) dokázal uvolnit parter bytu – tam je parter věnovaný domovnímu vybavení, dokázal změnit fasády a zkultivovat typové bytovky, což byl nevídaný úspěch. Stejně tak třeba dokázal, vůbec nechápu jak, že se na Lesné postavily zděné čtyřpatrové červené kostky. On si někde vykecal, že by se to s jejich pomocí mělo trochu změkčit, což byl úplný zázrak. Tehdy zedníci už neexistovali, byli jen montéři. Lesná se přitom stavěla 1500 bytů za rok, což je šílené číslo. 1500 bytů za rok – celý rok, v létě i zimě, tam valili panely.

Pro Lesnou je důležitá taky lokalita s výhledem na Brno. To jste přímo na místě chodili a říkali si: „Tady dáme ten panelák, tady dáme…“ Nebo jste to kreslili v ateliéru?

To jsem měl trochu na starosti já. My jsme si řekli zásadu, že ty byty navalíme do velkých baráků dlouhých dvě stě metrů, což nám umožní uvolnit místo mezi nimi. A já měl takový velký model území a kostičky, které jsem na něj skládal, tak, jak se mě to zdálo… (smích) Dodržovala se samozřejmě horizontála, čili všechny ty baráky byly po vrstevnici. A mezi tím vznikaly takové nepravidelné průhledy a prostory, což se nakonec ukazovalo jako docela dobrá věc.

Samozřejmě jsme museli navrhnout i zeleň. My jsme tehdy měli možnost jet do Finska, kde jsme viděli úžasné čtvrti v přírodě. Jenže tam se stavělo v lese, kdežto my jsme stavěli na holé planince a museli jsme celou tu zeleň navrhnout. Měli jsme v ateliéru jednoho šikovného zahradníka, on byl pochopitelně naučený – tam záhonek, tam to a tam… Takže jsme ho museli držet zkrátka: „Ne, tady budou louky a sem tam skupina stromů.“ Čili jsme se pokusili tu zeleň držet v celkovém měřítku, což se nakonec ukázalo jako dobré řešení.

Když se teď dostaneme k Brnu, aktuálně se mluví o tom, že by mohla být konečně vybudována Jižní čtvrť poblíž nového nádraží. Jak se k tomu stavíte? Může město vůbec postavit tak velkou čtvrť? Asi ano, když vy jste dokázali postavit Lesnou na zelené louce.

Víte, já musím přiznat, že jsem byl velký příznivec nádraží v centru. My jsme s Ivanem Rullerem podepsali bezpočet rezolucí. Ještě v týdnu, kdy Ivan umřel, jsme chystali dopis panu ministrovi. Ivan napsal deset stránek, které jsem seškrtal na jednu, a společně poslali. Odpověď žádná. Nicméně nakonec rozhodnutí akceptuji. Asi lidi okouzlila velkorysost a nový začátek pro rozvoj Brna. Je to druhá největší akce městského urbanismu hned po Okružní ulici.

Mám jen obavu, že to chvíli bude trvat, než se to nádraží postaví. Možná jednu generaci, možná dvě… Je to samozřejmě drahé. Být v opozici už mě přesto přešlo a teď jsem hodně zvědavý, jak dopadne soutěž (rozhovor vznikal v roce 2020, nyní už je vítězný návrh známý, pozn. KAM). Je menší problém, že se tam postaví čtvrť. Čtvrtě se dají postavit vždycky. Ale vlastní nádraží je trochu tvrdší oříšek.

Kromě sídliště jste významně přispěl proměnou výstaviště. Podílel jste se na přestavbě pavilonu G, navrhl hotel Holiday Inn, ovlivnil podobu pavilonu F. Jaká je podle vás budoucnost toho areálu?

Podívejte, já si myslím, že doba slavných veletrhů minula. Veletrhy byly ukázkou kapitalismu za železnou oponou. Tam chodily davy lidí, aby viděly, jak kapitalismus krásně funguje. Ta doba už je pryč, dnes tu kapitalismus máme taky. Obchoduje se přes internet. Udržet veletrhy ve stavu, v jakém jsou nyní, bude asi dost těžké. Historická část výstaviště už se tolik nevyužívá, moc se neví, co s tím. Jeden pavilon má filharmonie, druhý je prázdný. Áčko moc nefunguje, protože je to vysoký prostor. V zimě je tam zima, teplo jde nahoru. Využívanější jsou novější budovy vzadu. Nevím, jestli je možné areál rozdělit, ale k otevření bude muset dojít. Realita si to vynutí.

Dosud jsme mluvili konkrétně. Co všechno podle vás Brno z hlediska architektury a urbanismu obecně potřebuje?

Potřebuje dobrého hlavního architekta, potřebuje funkcionáře, kteří by jej respektovali a potřebuje zachovávat kontinuitu v plánování. Problém je, že se politici za pár let zas možná změní, zas tam přijde jiná partaj a všechno bude jinak. A to nejde. Cyklus voleb je krátký, za to město se vyvíjí dlouhodobě… Onehdy jsem četl rozhovor se slavným pražským architektem, který navrhoval Václavské náměstí (Jakub Cigler, pozn. KAM). A on říkal: „Od toho projektu se vystřídali čtyři primátoři a vždycky jeden chce tramvaj, druhý nechce tramvaj, třetí chce tramvaj, čtvrtý nechce tramvaj… A to za pár let, kdy jsme dokončili soutěž.“ To je pohroma, takhle to nejde.

Měl byste radu i pro architekty začínající?

Byl jsem párkrát v diplomové komisi na stavárně, tam jsem se jim vždycky snažil říct něco do života… Já si myslím, že za prvé architektura není jenom umění. Architektura je taky stavařina a těžké řemeslo, které se musí každý naučit. A taky si myslím, že žádný barák nestojí za to, aby jeho autor přestal být slušným člověkem. Bojuje se o práci, a to všemi prostředky. Takže míra jakési slušnosti k tomu patří. Ale mně je dneska sympatičtější architektura na stavárně než na Poříčí. Protože jen koncept a jen nápad nestačí. To není barák. Čili, učit koncept a opomíjet řemeslo, se mi zdá problémové. My jsme vždycky meditovali s Masákem (architekt Miroslav Masák je spojený především s historií libereckého ateliéru SIAL, pozn. KAM) – mám se učit umění, anebo řemeslo? A vždycky jsme si řekli, že řemeslo.

Text vznikl v roce 2020 jako součást delšího rozhovoru, který vedl dřívější městský architekt Michal Sedláček.