Zeleň na míru každé části města
Jak pro územní plán definovat zeleň? Z pohledu regulace návrh územního plánu vnímá zeleň ve dvou různých rovinách. Může jít o plochu se zelení v hlavní funkci – tak je tomu u ploch všeobecné (ZU) a krajinné zeleně (ZK) a ploch lesa (LU) – nebo o plochu, ve které má zeleň funkci doplňkovou, jako např. v plochách bydlení (BU) nebo občanské vybavenosti (OV).
Plochy krajinné zeleně jsou určené především k rozvoji přírodních a přírodě blízkých procesů s omezeným vlivem regulace člověka. V území tak spolu s lesy a vodními plochami představují kostru ploch s vyšším stupněm ekologické stability. Územní systém ekologické stability je vymezován hlavně na těchto plochách stejně jako naprostá většina maloplošných zvláště chráněných území, významných krajinných prvků a dalších území podléhajících zákonné ochraně.
Plochy všeobecné zeleně jsou vymezovány za účelem rozvoje a ochrany ploch zeleně s převažujícím vlivem kulturních zásahů člověka. Jedná se tak především o parky a významné parkově upravené plochy, nábřeží apod.
Regulace podmínek využití v obou výše zmíněných typech ploch je poměrně přísná a vyplývá především z jejich charakteru. Neomezuje se však pouze na rekreaci v plochách veřejně přístupné zeleně nebo rozvoj přírodních podmínek v území, jako tomu bylo v konceptu ÚP. Hlavním využitím je vymezení pro poskytování ekosystémových služeb jako širokého spektra funkcí od regulačních po kulturní. Přípustné a podmíněně přípustné využití vyplývá především z charakteru těchto typů, jak bylo popsáno výše, a neumožňuje tedy diametrálně jiné využití jako například umísťování staveb bydlení, komerce apod. Celková koncepce pak podporuje ochranu i zakládání uličních stromořadí, která jsou považována za kladnou hodnotu v území, a preferuje využívání adaptačních opatření. Koncepce technické infrastruktury stanovuje, že všechny prvky modrozelené infrastruktury jsou z hlediska prostorové koordinace rovnocenné s vedením technické infrastruktury.
Zeleň jako nezbytná součást města
Plochy zeleně v doplňkové funkci jsou v návrhu územního plánu integrovány do jiných funkčních ploch a podle toho také specificky regulovány. V plochách bydlení individuálního (BI), bydlení všeobecného (BU), smíšených obytných (SU) a občanské vybavenosti komerční (OK) je stanoven minimální podíl zastoupení zeleně z výměry disponibilního pozemku záměru, a to 40 % u BI, 30 % u BU a SU, případně 20 % u OK. Tento podíl je nutné dodržet na terénu v rozsahu min. 30 % z povinného zastoupení zeleně, popř. na konstrukci podzemního, prvního nadzemního podlaží či podnoži ve zbývající ploše povinného zastoupení zeleně. Možná je přitom pouze intenzivní zeleň na konstrukci, nikoli extenzivní rozchodníková výsadba na střeše.
Nově územní plán vymezuje tzv. významné segmenty sídelní zeleně. Jsou to prvky zeleně v doplňkové funkci ve stabilizovaných zastavitelných plochách, které jsou funkčně a prostorově významné, ale zároveň ohrožené. Příkladem může být zeleň na sídlištích, která je v mnoha případech kvalitní nebo má potenciál rozvoje, ale může být ohrožena rozšiřováním parkování.
Územní plán s ohledem na podmínky stanovené stavebním zákonem bohužel nedokáže regulovat podobu (druhové a prostorové složení) vegetace, což by bylo žádoucí s ohledem na adaptační opatření, předcházení riziku vzniku tepelného ostrova apod.
Regulativ je nastaven tak, aby byly umožněny podmínky pro založení a pěstování žádoucích forem vegetace. Mocnost souvislého prokořenitelného souvrství pro stromy je proto stanovena v minimální tloušťce 1 m, pro ostatní vegetaci pak minimálně 30 cm. Plošná regulace zároveň specifikuje podmínky pro minimální zastoupení stromů, a to podílem minimálně 30 % z celkové plochy zeleně u ploch BU a SU, resp. 50 % u ploch OK na terénu. V případě malých nebo tvarově specifických pozemků je vyžadována plocha minimálně 16 m2, která byla odvozena od požadavků na alespoň jeden menší strom. Regulativ dále řeší konkrétní výjimky, kdy není nutné zastoupení zeleně dodržet. Tyto výjimky vyplývají z podrobné analýzy území a bez jejich stanovení by v řadě případů fakticky hrozila stavební uzávěra (např. nároží nebo hustá zástavba v centru). Samostatně jsou v pravidlech uspořádání zástavby regulovány vnitrobloky. Důraz je zde kladen především na ochranu stávajících ploch zeleně před stavební činností ve stabilizovaných plochách.
Je nutné podotknout, že regulativ umožňující kompenzaci vegetace na konstrukci míří k systémovému řešení jako k prvku hospodaření s dešťovou vodou. Stavebně technické řešení takových souvrství ve větších plochách je však natolik nákladné, že bude využíváno jen u drahých pozemků v centru města. A zde je naopak intenzivní využití žádané a žádoucí. Nelze tedy očekávat, že se Brno promění v betonovou džungli se zelenými střechami, naopak s jeho dalším rozvojem podporujeme přibývání zeleně včetně výsadby tolik pro mikroklima důležitých stromů.
Myslíme na rozvojové lokality i zahrádky
U rozvojových lokalit ploch lehké výroby (VL) a výroby všeobecné (VU) je regulace stanovena podrobněji formou tzv. karet lokalit. Zde je specifikováno minimální plošné zastoupení zeleně, zpravidla jde o 10 až 15 %. Požadavek je u velké většiny také na konkrétní formu, jako je např. stromořadí, a napojení na systém hospodaření s dešťovou vodou.
Z ostatních ploch s významným zastoupením vegetace je podrobněji specifikováno zastoupení zeleně u ploch zahrádek (RX) s 80 % na terénu, rekreace všeobecné (RU) se 40 % na terénu a individuální rekreace (RI) s 80 % na terénu. U ploch RX a RI je stanovena také maximální zastavěná plocha, která nesmí přesáhnout 40 m2 (50 m2 v rekreační oblasti Přehrada), resp. 80 m2.
Nově vymezené významnější návrhové plochy zahrádek je možné najít ve Dvorskách, Tuřanech, Maloměřicích a v okolí Brněnské přehrady.
Shrnutí
